Vytisknout

child 1864718 960 720 PixaBayFreeDva a půl roku byla paní Marie (28) doma se svými dvojčátky Terezkou a Klárkou, když se jí ozval její původní zaměstnavatel. Jeho požadavek vypadal zdánlivě přijatelně – jeden 12hodinový pracovní den v týdnu. Pro Marii však představoval velké dilema. Původně chtěla s dětmi zůstat na rodičovském příspěvku alespoň 3 roky.

O tom, že by se vracela do práce, s manželem vůbec neuvažovali. Už vůbec si potom nedokázali představit, jak by podobná věc byla s dětmi proveditelná. Báli se své holky zařadit do velkého kolektivu a neměli ani možnosti hlídání. Myšlenka přivýdělku sice byla s rostoucími dětmi a snižujícími se úsporami velmi lákavá, přesto Marie dospěla k názoru, že situace nemá řešení a rozhodla se práci odmítnout.

Na odmítnutí ale díky šikovné personalistce nikdy nedošlo. Paní personalistka totiž věděla o existenci dětské skupiny nedaleko firmy. Šlo o menší skupinu, kde dětem věnují individuální péči. Marie si stále nebyla jistá, a tak vzala do skupiny dcerky, aby samy rozhodly, jak se jim tam líbí.

Děti byly nadšené. Ve skupině navíc měli místo i na jeden den v týdnu. Další zvážení situace s manželem už bylo výrazně kratší. Marie nastoupila do zaměstnání, do dětské skupiny vodí děti ona a vyzvedává je tatínek. Díky dětské skupině si tak manželé plní něco, co považovali za nemožné. Marie je zpátky v práci a zároveň nemá pocit, že by své malé děti šidila o potřebnou péči.

S podobnými potížemi se potýkala také paní Adéla (32). Než se jim narodila dcera, stačili se svým partnerem zrekonstruovat starší vesnický dům. Na jeho přestavbu si ale museli vzít hypotéku a partnerův plat bohužel po narození dcery Aničky přestal na pokrývání rodinných nákladů stačit.

Adéla se tak rozhodla pro alespoň částečný návrat do zaměstnání. U původního zaměstnavatele ale s částečným úvazkem narazila. Jako absolventka střední ekonomické školy se rozhodla vrátit ke svému původnímu oboru a začít podnikat. Ani tudy však cesta nevedla. Rozjezd vlastní firmy byl z hlediska času i nákladů až příliš náročný. Hledání práce začalo nanovo.

Úspěch se dostavil po několika týdnech. Účetní firma z nedalekého městečka hledala výpomoc na částečný úvazek. Když ke všemu Adéla zjistila, že místní dětská skupina sídlí nedaleko od firmy, nebylo co řešit. Anička byla ve svých 2 letech velmi šikovná, společenská a komunikativní a s integrací ve skupině neměla nejmenší problém. Mamince se navíc podařilo dohodnout na částečné práci z domova. Zatímco se utěšeně zlepšuje finanční situace rodiny, stíhá se Adéla dostatečně věnovat své dceři. Do skupiny ji vodí na čtyři hodiny denně.

„Díky dětské skupině jsem se mohla vrátit na vysokou školu”

Ještě palčivější problém řešila i paní Dagmar (29). Ovšem bez manžela. Rozvedla se, když bylo jejím synům 1,5 a 3 roky. Byla bez úspor, s mateřskou naplánovanou na tři roky. Měsíčně pobírala asi 6000 Kč a nebýt bytu v osobním vlastnictví, který jí zůstal, skončili by i se syny v azylovém domě. Návrat do práce se pro ni kvůli tíživé finanční situaci stal životně nutným.

Okolnosti jí však zpočátku nepřály. Nechtěla své dva kluky dělit a školka zatím nepřipadala v úvahu. Ze začátku jí děti hlídala dva dny v týdnu babička, ale v jejím případě nebyly možnosti kvůli zdravotnímu stavu (chemoterapie) neomezené.

Po chvíli hledání Dagmar narazila na práci, kde zaměstnavatel nabízel možnost umístění dětí zaměstnanců do dětské skupiny. Nejprve tam kluky vodila na tři dny v týdnu, zanedlouho už denně. Oba tam chodí rádi, záhy se rozmluvili a mladší se brzy naučil sám chodit na záchod. Dagmar stíhá slaďovat práci a péči o syny a má pocit, že pravidelný režim má na ně pozitivní vliv. Mohla se také vrátit ke studiu na vysoké škole, kam dochází v pátky po práci.

„Na dětské skupině si cením individuálního přístupu”

Paní Ivaně (31) skončilo mateřské volno. Její syn (4) ovšem trpí autismem, a tak neměla žádnou možnost najít si takovou práci, aby mohla skloubit pracovní a rodinný život. Zaevidovala se proto na Úřadu práce a čekala.

Na lepší časy začalo Ivaně svítat, když v Českých Budějovicích zahájila svoji činnost dětská skupina Pansofie. Ta již delší dobu spolupracuje s Úřadem práce, a Ivaně se tak podařilo získat kontakt na vedoucí. Zanedlouho měla o skupině dostatek informací a díky ochotě její vedoucí, paní Dvořákové, dostala v Pansofii místo na částečný úvazek. Nástupu jejího syna už nic nestálo v cestě.

Specifický přístup ve výchově dětí, který vychází z waldorfské pedagogiky, umožnil zapojit jejího syna do dětské skupiny tak, aby byly brány ohledy na jeho specifické potřeby. Malý Tomášek je tedy neustále s matkou a přitom může určitou část dne trávit v kolektivu ostatních dětí. Sama Ivana přiznává, že je to právě individuální přístup a péče o každé dítě s rozdílnými potřebami, čeho si na dětské skupině cení nejvíce.