Vytisknout

Family Happy Mother Smiling Crawling Bebe 1237701Tomáš a Barbora (oba 26) se seznámili před čtyřmi lety při studiu antropologie na univerzitě v Pardubicích. Po studiu začali oba pracovat – Tomáš v cestovní kanceláři, Bára v pojišťovně. Po pár letech chození se Tomáš vyslovil a loni se s Bárou vzali. Ihned po svatbě ale začali řešit zásadní problém – bydlení.

Sehnat byt za dostupné peníze totiž činilo novomanželům obrovské potíže. Ty byly o to větší, že nechtěli nijak odkládat založení rodiny. Naplánovali si totiž ne jedno, ale hned několik dětí… Nakonec s hledáním uspěli. Tak nějak. Bydlení si našli v malé garsonce na okraji města. Té však co do kvality ledacos chybělo. Tedy dle Báry jí chybělo úplně všechno. Vzpomíná na ni jako na „dům hrůzy, kde se všechno sypalo.“ Byli si jistí, že do takových podmínek nechtějí přivést dítě. Ke všemu nevěděli, kdy přijde majitel domů a ukončí jim smlouvu, což je dosti znepokojovalo.

Situace se změnila po večírku s bývalými spolužáky. Ti jim řekli o startovacím bydlení, které nabízí pardubický magistrát. Na ten se vydali hned následující den. „Podali jsme žádost a pak už jsme se jen modlili, aby nás vylosovali. Každý rok totiž přidělují v celém městě jen 25 bytů,“ řekl nám o čekání na startovací byt Tomáš.

Manželé nakonec byt po několikatýdenním čekání skutečně dostali. Rozdíl byl obrovský. V bytě bylo čisto, nebyl nijak daleko od centra města a hlavně byl pro cenově dostupný. Snížené nájemné, které nyní platí, dokonce umožňuje páru šetřit si dost na vlastní byt. Opět také začínají přemýšlet o dětech.

„Z finanční krize nás dostal pan starosta“

Do podobně nepříjemné situace se dostala paní Mirka (35), samoživitelka s pěti dětmi. Ty nejstarší rostly jako z vody, nejmladší pro změnu vyžadovaly soustavnou péči. To bylo ostatně také hlavním důvodem, proč nemohla Mirka začít chodit do práce. Dodává, že „práci by snad našla, ale byla až příliš daleko od místa bydliště, což se vylučovalo s péčí o nejmenší děti.“ Rodinu se snažily maximálně podporovat a vycházet jí vstříc sociální pracovnice Úřadu práce, ani to však často nestačilo.

„Jedinou výhodou bylo,“ vzpomíná Mirka, „že jsem mohla bydlet s dětmi ve starém domě, kde byl nízký nájem.“ Náklady na uhlí k vytápění rodině uhradil Úřad práce, zbylé peníze šlo ale jen horko těžko rozpočítat na ostatní potřebné věci. I v této zdánlivě bezvýchodné situaci se ale nakonec našlo řešení.

Mirce se totiž ozval starosta její středočeské obce s několika návrhy. Prvním významným plusem k životní úrovni rodiny bylo zařazení dětí do programu podporovaných obědů ve škole. Další příznivou informací byla možnost obrátit se na neziskovou organizaci v nedalekém městečku, která poskytovala dětem bezplatné trávení volného času. Organizace navíc poskytovala dětem také oblečení a odměny pro ty z nich, které se snaží trávit volný čas v mezích zákona.

Po několika měsících se pan starosta ozval Mirce opět. Tentokráte s nabídkou pracovního místa. V obci vznikla pozice referentky, pro níž měla Mirka potřebnou kvalifikaci. Pan starosta tak neváhal a místo jí nabídl. Životní úroveň i klid v rodině se tak začaly zvyšovat mílovými kroky. Nyní žijí spokojeně a Mirka si prý občas může dovolit dát nejstarším dětem i nějaké to kapesné.